Lucie Varvařovská: Velké kavkazské dobrodružství s výukou o lidských právech mohlo začít.

Vyjet tam, kam by jen tak někoho vůbec ani nenapadlo se podívat. Ázerbajdžán, pro Čechy velká neznámá, ale přesto je nám tato země tolik blízká. Víte, odkud pochází velká část ropy, kterou spotřebováváme v České republice? Ano, tato surovina se k nám dováží i z Ázerbajdžánu, země ohně.

Už při příletu na letiště v hlavním městě Baku nás z letadla upoutá kosmicky vypadající letištní hala. Kontrast je zjevný při pohledu dovnitř této stavby. Z vnější bychom letištní budovu odhadovali na luxusní zázemí pro cestovatele, ale už první kroky uvnitř nám napovídají, že není vše zlato, co se třpytí. Čekalo nás holé jednoduché vybavení s několika málo přepážkami a personálem čítajícím maximálně šest lidí.

Po výstupu z letištní haly vás ovšem čeká další obrovské překvapení. Velké parkoviště obklopující letištní areál je naplněno novými nablýskanými Mercedesy a Land Rovery. Při cestě do centra Baku jedeme celou cestu kolem vysoké zdi. Už tušíme, že za ní se skrývá něco, co tamnímu režimu není příjemné.

Všudypřítomná nerovnost a obrovské rozdíly mezi životním stylem, majetkem, vzděláním. Vůně orientu i architektura jako z centra Paříže. Chudoba i nezměrné bohatství. Tradiční společnost i evropské řetězce módních obchodů. Město absolutně nepřipravené na turistický ruch a my, skupina mladých cestovatelů z Polska, České republiky, Moldávie, Gruzie a Turecka. To vše se mísí v Baku.

Velké kavkazské dobrodružství s výukou o lidských právech mohlo začít.

Proč líčím příjezd do Baku? Protože vše, co považujeme za normální a samozřejmé doma, nemusí být normální v Ázerbajdžánu. Velký kulturní rozdíl v kombinaci s partou skvělých a inspirativních lidí, kteří se na projektu sešli, dotváří velký zážitek, který bude ještě dlouho rezonovat v našich myslích.

Jaroslav Paznocht: Ázerbájdžán – lidská práva – outdoorové sporty – platí víza – mám čas – mají místa – že váhám!

Holt divoký východ, člověk musí čekat, že to nebude asi úplně lehké. Že nemá ázerbájdžánská organizace 14 dní před začátkem ještě přednášející, to mi nevadí. Ale že mi není nikdo schopný říct, kdy vlastně končíme a já díky tomu nemůžu řešit ubytování. Že nikdo moc nereaguje a já nevím, jestli budu mít s kým cestovat nebo budu 3 dny bloumat sám pouští, to už je horší.

Ale co, nakonec letenky mám. Jen letím sám. Ráno v Baku stojí za to. Budova letiště více připomíná něco z vesmíru než příletovou halu, horší je smrad ropy všude a pořád. Přichází první upozornění, že nemám fotit. Heydar nám mává z každého druhého billboardu.

V hale kluci, na parkovišti mercedes (v okolí pár metrů dalších pět). Naproti lada. A my na dálnici upalujeme do města. Jen dvě hodiny kroužíme v ulicích (místní neví, kde máme hotel, kdyby mi někdo zavolal v pět ráno, asi ho zabiju, tady normál). Neprůhlednou zeď střídají obrovské moderní budovy. Za svítání jdeme spát, abychom o pár hodin později viděli z okna pravý Ázerbájdžán. A pak ten moderní svět hotelů a drahých obchodů dole u jezera, co si říká moře. Olejové skvrny ruší koupání v Kaspiku, vedro zajišťuje koupání v potu. Sucho města je přerušené jen všudypřítomnými fontánami, kočka do každé ulice, nebo radši pět!

Organizace neklape dobře. Nikdo nic neví, večeře uprostřed města opravdu neodpovídá outdooru. Ale ten mikrobus to vynahrazuje. Vyprahlá krajina kolem nás, banda cizinců tiše kouká kolem sebe, jak velký rozdíl oproti návratu. Squadra je to zvláštní, i přes snahu organizátorů vysvětlovat odlehlost, vidím nějaký ten kufřík. Ale nakonec to ani nevadí, k našemu kempovacímu plácku nás přivezou.

Plácek je hrbolatý, obehnaný nízkou zídkou, jejíž výška připomínala řadu dřepujících dětí všech věkových kategorií. Jídlo v jeskyni s vodopádem, to je outdoor! A můžou pustit i vodopád. Škoda, že je z betonu… Stanování je vlastně tím největším outodoorovým sportem, nemyslím, že by někdo z místních někdy předtím spal takhle venku a věděl něco o přírodě, kempování nebo alespoň něčem podobném a trenéři byli spíš kavárenští povaleči než skauti…

Ale co, tahle banda je určitě krystalický „východ“, jak ze staré májovky. Každý večer se zpívá, kluci hrají, holky tančí. Turecké, gruzínské, ruské songy. Některé z hlavy těžko vyženu. Naštěstí jsou večery teplé, kdo chce, spí u ohně. Ani nevím, kolik jsem už v životě hrál seznamovacích her ale tohle je jiný level.

Je fajn si pokecat o lidských právech, je zajímavé vidět, jaké hlouposti řešíme u nás „na západě“ v porovnání se zeměmi jen o kousek blíže k Číně. Město pod námi v údolí navštívíme jen jednou, za to s párty v čajovně, tancem se stakanem vodky na holé lebce našeho hostitele a nakonec i se saunou v tradičním stylu. A cesta v šesti moskvičem, to v Praze nezažiješ… Bohužel ani ty hory tyčící se nám nad hlavou jsme vlastně neviděli zblízka, jen malý výlet s téměř kolmým koncem ukázal, jak jsou ty kopce špičaté.

Teď už také vím, že v Ázerbájdžánu existuje „ale“ a to vždy. Můžete do sauny, ale bez žen, můžete do hor, ale průvodce nemáme, vykradli vám stany, ale tady se nekrade. Hotel máte zařízený, ale tuhle noc si platíte sami.

Mluví se anglicky, ale většina umí rusky nebo turecky, takže smůla, když ani jeden z těch jazyků neznáte…. Místní bosík nás jezdí kontrolovat snad obden, ve staré ladě, ale za to v obleku a s „asistentkou“. Vojáci prochází alespoň jednou denně kolem ležení, taky aby ne, nejdivočejší část Ruska je asi 5 km daleko. Alespoň, že v horách mají pivo z Krumlova, v údolí zase z Popovic, Žatce i Litovle… Jen by se hodilo k tomu mastnému ovčímu místo čaje.

Cesta zpátky do Baku je o poznání radostnější, naposledy zpíváme, tancujeme. Divím se, že ten malý autobusík nepřevrátíme. V Baku už tancují i cestující okolních dopravních prostředků a ta radost a energie je neskutečná. I to se potvrdí na párty ještě o kousek později a víc v centru města.

A najednou jsou všichni pryč. Zase zpátky ve své realitě, ve světě svých problémů a já bloudím jako jediný „backpacker“ po Baku, nikde nikdo, pochybuju, že tu je někdo jiný než místní, Turci a Rusové. Ve starém městě jsem snad sám, takový klid v Praze fakt nenajdete. Poslední noc v parku za věčným ohněm na památníku hrdinů karabašské války, východ slunce, kafe v McDonalds a nekonečná cesta maršutkou do té zvláštní obludy, která se tváří jako mezinárodní letiště. Příběhů k vyprávění je dost. Tak třeba příště…. snad se zkušenější ázerbájdžánskou organizací, lidé lepší být nemůžou.

Martin Vérteši: Vydat se na cestu a zažít jeden z nejfantastičtějších zážitků v mém životě

Již dlouhou dobu jsem spíše podvědomě toužil okusit atmosféru Kavkazu, o kterém jsem toho už tolik slyšel z vyprávění mých přátel. A nyní to přišlo – nabídka na cestu do Ázerbájdžánu, prodloužené prázdniny. Možná jsem chvíli váhal – vždyť jen evropské země, které jsem zatím navštívil, se dají spočítat na prstech mých rukou. Možná ale vystrašené výrazy ostatních, kteří se o mém plánu dozvěděli a v této zemi nikdy nebyli, byly to, co rozhodlo – vydat se na cestu a zažít jeden z nejfantastičtějších zážitků v mém životě.

Co mě při pohledu zpět zaujalo nejvíc? Určitě tolik známý ale tak nepředvídatelný kontrast života v hlavním městě a ihned za jeho hranicí. Troubící dopravní shon dokonale ilustruje zdejší životní styl a společenskou rutinu, pro nás tak nepochopitelnou. Organizace projektu sice v některých ohledech pokulhávající, ale člověk naštěstí myslí na spoustu jiných věcí. Režim má vše pevně v rukou, všude na mě dohlížejí vojáci či policisté. Čeho si ale nikdo nevšímá a já ano je příroda na severu země, kde jsme měli tu možnost strávit většinu celého našeho zdejšího působení. Velký Kavkaz vidím pokaždé, když vstanu, když si jdu čistit zuby, když jdu jíst, když diskutuji o lidských právech a když jdu spát. Jsem rád, že jsem tuto atmosféru mohl nasát plnými doušky.