Ok, tak pojedu do Gruzie. Vůbec nevím, jak to tam vypadá, co budu dělat nebo kdo tam ještě přijede. Každopádně název akce zní slibně. To je jediné, co můžu říct k mé počáteční představě o projektu Voluntering for peaceful future. Za těmito veskrze nicneříkajícími slovy, která pouze slibovala jakýsi program pro dobrovolníky, se ale schovávalo ledasco zajímavého. Nabízím vám lehkou ochutnávku projektu, který zaštiťoval studentský spolek BeInternational v osobách Klárce Bažantové a Lele Bernátové.

Týdenní projekt v gruzínském horském městě Bakuriani hostil pětičlenné  skupinky zástupců osmi států postkomunistického světa. Pro mě to byl první projekt neformálního vzdělávání. V takovém typu vzdělávání zvědavý člověk prohloubí své chabé znalosti o tématech světového rozměru. Například o gruzínsko-abcházském konfliktu, o kterém jsem do onoho osudného týdne v Gruzii věděla jen tolik, že byl v roce 2008, nebo o životě v Moldávií, kterou bych také do té doby pěknou chvíli hledala na mapě. Čili jde o vzdělání bez písemek, učitelů a stresu, a pro neznalé teorie a filozofie neformálního vzdělávání jen o zábavu.

Dny v Bakuriani určoval přesný program, který všichni účastníci povinně absolvovali. Ranní pozdní vstávání následované dopoledními aktivitami, hrami a přednáškami vystřídal odpolední výlet, scénky, diskuze nebo další přednášky. Jednou nás navštívila mírová delegace Evropské komise se slušivými modrými vestami, která má docela zajímavý úkol. Ptají se lidi, jak se jim v poválečných oblastech žije a co by ještě chtěli zlepšit,představuji si to jako službu poštovního holuba mezi lamentujícími nešťastníky z poválečných oblastí a kravaťáky, kteří sedí na penězích a rozhodují o tom, jestli oněm lidičkám pomohou, nebo ne.

Na interkulturní večery se těšil snad úplně každý. Skupina, na kterou právě padl Černý Pert se měla předvést v nejlepším světle. Všichni navařili národní jídla a využili svůj čas a prostor k prezentování své země a kultury. My Češi jsme se pochlubili s jablky v županu, Gruzínci zinscenovali svatbu s v ní ledasjaké národní tance a zvyky, Azerbajdžánci přinesli obrovská granátová jablka, po kterých by se člověk mohl utlouct.

Teplo horské chaty jsme opustili celkem dvakrát, jednou při návštěvě pravoslavného kláštera  s kostelem a národního parku s léčivou teplou vodou, podruhé při návštěvě místní školy, abychom se pobavili s tamními dětmi. Konečně nějaká dobrovolnická činnost a pravý vrchol programu v jednom. Na to budou všichni dlouho vzpomínat, děti se naučily mazurku, ruské lidové tance, ale i freesbee. Nechyběl tučňáčí tanec.

Projekty tohoto neformálního vzdělávání možná někomu přinášejí trvalá mezinárodní přátelství a kontakty. To mi projekt nepřinesl, málo jsem se o ta přátelství snažila. Někdo odjíždí se zajímavými novými zážitky z interkulturních večírků a programu, z této oblasti čerpám mnohem víc. Poprvé jsem viděla opravdového Rusa naživo, zjistila jsem, že gruzínská kuchyně stojí za to a že používají hodně mrkve a sýra. Promluvila jsem si s živým Azerbajdžáncem a zažila si zas a znova, že lidi jsou veskrze dost podobní, smějí se stejným věcem a mají-li k tomu dobrou vůli, dokáží spolu prožít skvělý čas, i v diskuzi na konfliktní témata.

Jana Tomalová
JanaTomalova@seznam.cz