Naše účast na Projektu „The Wind of Change“ v Azerbajdžánu vypadala poslední dva týdny před odjezdem dosti nejistě. Já nováček, jsem měla možnost se s teamleaderkou Barčou poměrně dobře poznat už v ČR, při několika návštěvách ambasády. Místní pracovníci nám pomohli získat představu jak asi funguje správa největší z kavkazských zemí… Nicméně následný pobyt za tyhle peripetie stál.

V den „D“ jsme vyrazily směr Praha-Víděň-Baku a ve Vídni se spojily s posledním členem našeho týmu, Tomem. První dva dny jsme na vlastní pěst nasávali atmosféru Baku a pak už přišel na řadu samotný projekt. Téma migrace jsme řešili společně se skupinkami z Běloruska, Ruska, Francie, Ukrajiny, Turecka, Německa, Maďarska a samotného Ázerbájdžánu. Našimi „průvodci neformálního vzdělávání“ byli Max (Polsko, UK) a Giorgi (Gruzie, Nizozemsko).

Během našeho společného týdne jsme zkoumali jak jsou na tom naše země s migrací, jak se migrace v Evropě vyvíjela, jaké jsou současné trendy i postoje EU. V rámci projektu jsme tak diskutovali o spoustě problémů a snažili se vymyslet projekty, které by je zmírnily. Abychom je mohli uskutečnit, věnovali trenéři čas i na vysvětlení, jak funguje podpora mládí od EU. Přijali jsme také pozvání k Ministrovi pro mládež a sport, kde jsme si mohli utvořit obrázek o práci instituce i o tom, jak fungují NGOs v Ázerbájdžánu(nás například zaujalo demokratické sdělení, že NGOs, které získají podporu státu nemusí být navrhnuty jenom ministerstvem… avšak jejich finální výběr je v pravomoci prezidenta).

Kromě hlavního tématu migrace jsme, ale samozřejmě využívali společný čas i k poznávání ostatních kultur a národností. Započal ho mezikulturní večer, kde prezentace českých pochutin(abychom si nalili čistého vína, nutno podotknout, že hlavně těch tekutých) sklidila poměrně velký úspěch. Další večery jsme měli možnost zažít azerskou čajovnu, klub nebo tradiční místní večeři. Pokud jste nikdy na podobném projektu nebyli, můžete si myslet, že sednout si večer s přáteli můžete i doma, no asi můžete, ale takovouhle koncentraci zajímavých a aktivních mladých lidí tam těžko potkáte. Jak řekl jeden můj kolega: „Tady se denně děje tolik věcí, které by v normálním životě, byly nejzajímavější událostí měsíce.“ Je tomu už týden, co jsem se vrátila a stále „z toho žiju“, tak nabitá a nadšená už jsem dlouho nebyla.

 

Petra Skrbková